TOMÁŠ ČEKAL

Už je to pár let, co se bratranec Kuba přestěhoval za prací do Švýcarska. No a nakonec se tam také usadil. Několikrát jsme ho tam byli s kamarády navštívit a naším cílem bylo zejména poznávání místní malebné krajiny, většinou na kole. V podstatě od první návštěvy mi vrtala hlavou myšlenka, že bych za ním na kole mohl z Česka dojet. Je to necelých 700 km. No a protože přání je otcem myšlenky, stalo se tak během pěti květnových dnů v roce 2025.

I když musím uznat, že tady ta myšlenka žila svým životem minimálně 5 let… Je prostě pohodlnější sednout do auta a za 7-8 hodin dojet z Prahy do menšího švýcarského města Altdorf, které leží na jižním cípu Luzernského jezera. Udělali jsme to tak zatím asi třikrát a následně si užívali krás horských průsmyků jako jsou Klausen, Gotthard, Prager, Susten, Oberalp.

Tentokrát však hrála do karet shoda okolností. Do Švýcarska se chystal bratrancův brácha Honza, už tam byla teta a ještě měli dorazit strýc, který měl na první návštěvu do země helvétského kříže dovézt mé rodiče. Jinými slovy: ideální cesta jet tam autem, ale ne moc místa na spaní, abys tam mohl zůstat. Bylo jasno.

Po třídenním pracovním výjezdu do Švédska jsem se ve čtvrtek večer vrátil domů a bratranec Honza se mě ptal, jestli budu schopný jet o půlnoci, ať se vyhneme husté dopravě. Tady se mu musím omluvit, ale nebyl jsem toho schopen. Takže jsme vyrazili druhý den kolem poledne a i díky mému špatnému odbočení v Mnichově jsme se dostali do pěkné zácpy. Každopádně asi ve 20:45 jsme byli v Altdorfu a přivítali se se “Švýcary” i tetou.

I když jsem si vzal v práci na celý týden dovolenou, jednoznačný plán byl vyrazit na cestu na kole do ČR hned v sobotu ráno. Člověk netuší, co se po může přihodit a navíc jsem takovou vzdálenost nikdy nejel.

Co se týká vybavení, měl jsem velkou podsedlovou brašnu (15 l), menší brašničku na rám a ještě jednu asi 1,5 na řídítka. K tomu jsem si vzal i batoh, ale předem jsem věděl, že ho nebudu plně nakládat, protože by se to pekelně provezlo. I tak jsem tam dal tenisky na přezutí, zámek na kolo a po pár dalších věcech to nebylo lehké, jak jsem očekával. Ale vím, že čtečku knih nebo plavky a plavecké brýle jsem si brát nemusel. No, příště budu chytřejší.

Den 1: Schwyz > St. Gallen

U domu na Fabrikstrasse se loučím s bratrancem Honzou, jeho bráchou Kubou s ženou Hediyeh a dvěma dcerami Anouk a Evelin. Vyrážím na krátkou cestu vlakem kolem Luzersnkého jezera do vedlejšího města Schwyz, protože tady asi před 3 rokama zakázali vjezd kolům do nebezpečného úseku plného tunelů. Druhou možností ještě byla cesta přes Klausenpass, ale při pohledu na 0 stupňů a sníh v 1948 m n. m. jsem zůstal u varianty A.

Je to jediný den, kdy se budu pohybovat v kopcích, které snesou přísnější měřítko. Postupem času se sžívám s nově zakoupenou navigací Garmin Edge 1040 a cesta jde skvěle. Překonávám první kopce, užívám si nádhernou zelenou krajinu a navigace se mě snaží vést mimo hlavní silnice.

Nutno podotknout, že i když je pohledově relativně pěkně, je trošku zima. Mám kraťasy, nohy se zahřejí, ale jedu s větrovkou a i tak je mi místy zima. Myslím, že ve výše položených místech bylo kolem 13 stupňů.

Večer před 17 hodinou dorážím po 116 km a více než 2000 nastoupaných metrech do St. Gallenu do prvního ubytovaní rezervovaného přes Airbnb aplikaci.

Trošku zklamáním (můžeš si za to sám) je pro mě fakt, že v sobotu odpoledne už nejsou ve Švýcarsku otevřené obchody. Večeři teda nacházím na benzince, trošku mi zbyde i na snídani.

Den 2: St. Gallen > Memmingen

Druhý den měl být pohodovou projížďkou a přesunem do Německa. Bohužel se po snídani dívám na kolo a přední plášť je totálně vyfouklý. Super. Zkouším ho nafouknout, ale uchází. Tak se loučím se svými hostiteli a předstírám, že je všechno v pohodě a kousek od domu se snažím přijít na to, co tomu je. Ale nedaří se mi to. Mám nově vycentrovaná kola s novou bezdušovou páskou i plášti, takže netuším, kde je problém. Teoreticky by mělo být vše v TOP stavu.

Rozhodl jsem se tedy, že se postupnou metodou dofukování (výdrž vzduchu asi 10 minut) přiblížím někam do města a zkusím servis. Prvních 20 km mi trvá snad hodinu, je to strašný peklo. Ale postupem času už umím dofouknout pumpičkou přední kolo, aniž bych z něj slézal, což mi šetří trošku času.

Žádný servis cestou nevidím, a když už, tak zavřený – je neděle! Takže prostě jedu dál. A dofukuju, a dofukuju. Ani jsem si nestihl užít krásy Bodamského jezera, u kterého se láme Švýcarsko do Německa. Několikrát předjíždím starší pár na elektrokolech, který mě vždy za chvíli zase předjede – protože dofukuju.

Pak, vůbec netuším proč, asi po 3 hodinách jízdy se to přestalo vyfukovat, asi při polovičním tlaku. Jedu v kuse půl hodiny, hodinu. Netroufám si to přerušovat. Piju a jím, co mám nachystané po ruce a pomalu ale jistě se blížím krásnou kopečkovou přírodou k Memmingenu.

Dojíždím hladový jako vlk, a protože mám v ubytování dost času na check-in, nechávám se zlákat třetmi postupně jdoucími cedulemi KFC a po 123 km zasedám ke strips menu s bezedným nápojem. Musím říct, že to člověku po takovým dnu celkem sedne (navíc v neděli jsou obchody jsou zavřeny také v Německu). Nakonec si přidávám pár km k ubytku, a večer se jdu ještě kratince projít po okrajové městské části, spíš vesničce.

Jako vždy pak plánuji následující den. Jak daleko pojedu a kde budu spát. To zabere cca tak hodinu. Hlavním faktorem je únosná vzdálenost, a pak v takovém místě najít ubytování.

Den 3: Memmingen > Augsburg > Wolnzach

Mým strachem je ráno se podívat na kolo. Ale dnes nevidím žádnou změnu, takže po snídani můžu vyrazit. Radiš na nic nesahám, nedofukuju, i když by to trošku chtělo. Ale nechci to pokoušet.

Tady by si někdo možná řekl, že jsem amatér, že si nic neumím opravit. Asi na tom bude něco pravdy, ale v tomto je bezduš trošku specifická. Když máš duši, píchneš a vyměníš ji. Tady ti to někde uchází a ani nevíš kde a příčin může být víc – díra v plášti, špatně nalepená páska, něco špatného s ventilkem. Popravdě před další podobnou cestou budu hodně zvažovat, zda to bude bezdušově nebo “dušově”.

Ale zpět k cestě. Protože se mi do cesty v Německu nestaví žádné hory, plánuji trošku delší trasu. Něco přes 150 km. Ono ty výškové metry ale stejně na takové vzdálenosti naskáčou, takže večer jich z toho bude přes 1400.

Na dlouhých rovinkách už mě celkem bolí zadek (asi od 5. ranního km), proto když je možnost, stoupám si, abych mu ulevil. Popravdě se na plackách cítím hůř než v kopcích. Zátěž je monotónně jednostranná.

Užívám si ale naprosto neskutečnou německou cyklo-infrastrukturu. Na silnicích, jak by se u nás řeklo, 1. třídy, jedu vždy max chviličku, abych se dostal buď na cyklostezku, nebo okresku. Cyklostezky jsou tu všude. Mezi vesnicemi v polích, v lesích samostatně kousek od hlavní silnice, ve vesnicích většinou buď vyvýšené jako chodník na jedné straně, nebo s vyhrazeným cyklopruhem vyznačeným čarou. Je to skvělý, a rád bych to někdy viděl u nás. O tom později.

Po 150 km dorážím po zdolání posledního, ale nepříjemného, kopečku do menšího městečka Wolnzach, kde to ještě cestou do ubytování beru přes obchod, protože fakt po 150 km nechceš sedat na kolo znova a jezdit do obchodu… Navíc zjišťuju, že tahle porce byla víc, než bych si přál, takže budeme snižovat. Bydlím u moc příjemných lidí, kteří mají zájem si povídat, ale já už na to po osmé hodině večer nemám sílu. Takže se omlouvám a jdu spát.

Fotky z výletu

Den 4: Wolnzach > Sattelbogen

Mám první logistický problém. Cíl mé úterní cesty se má pomalu blížit k hranicím ČR, ale v těchto místech je málo ubytování. Takže si chtě nechtě musím za ubytování trošku připlatit a zase vstřebat víc km, než bych si přál.

Je to první den cesty, kdy začíná být konečně tepleji, což pociťuji na nížinách kolem Dunaje, kde jsou sice zase super cyklostezky, ale nemají konec a sluníčko pěkně vysušuje. Jedeš dlouho, ale kolem sebe nic nevidíš. Všechno je tam v pár výškových metrech, za každou menší vyvýšeninu – a pak hlavně sjezd z ní – jsem rád.

Někde mezi 90. a 100. km se objevují první kopečky, kde se navíc díky lesům schovávám před větrem, který mě celý den výrazně terorizoval – zejména vprotisměru. Jako bonusouvou prémii mám před koncem 127km trasy asi pětikilometrový kopec, ve kterém byl i kousíček s 12-procentním stoupáním.

K mému milému překvapení je však hned vedle hotelu i bazén, a protože je asi 21 stupňů, jdu okamžitě po příjezdu do vody, to se tělu tuze hodí.

Den 5: Sattelbogen (Bavorsko) > Plzeň

Za odměnu mě čeká poslední den jedna z kratších tras. Cílem je Plzeň a zde vlak, kterým se nechám pohodlně bez vynaložení jakékoliv síly odvézt do Prahy (protože z Plzně do Prahy už většinu trasy znám, nemá cenu nic objevovat).

Jsem nadšený z přírody v okolí německo-českých hranic, u Folmavy zdolávám všechny kopce, za hranicemi do Česka míjím všechny nevěstince (ano, pořád tam jsou a očividně fungují). A najíždím na cyklostezku číslo 3, která mě má zavést až do Domažlic (společně s navigací). Zde přichází čas na pochvalu i této části naší země, protože u hranic odvedli, co se týká stezek, skvělou práci. Že mě to sem tam hodí na silnici, po které jezdí mraky kamionů přes hranice, ignoruji.

Projíždím Domažlice, kde už stezka nemá takové parametry jako ty německé, a pokračuji směrem k Plzni. Jede se mi skvěle. Nohy jako nové, vítr v zádech!

Čím víc se začínám blížit Plzni, pohrávám si s myšlenkou, že to nebude konečná. Vždyť do Berouna je to z Plzně jen 60 km! A z Berouna jede vlak S7 každé půl hodiny.

V momentě, kdy jsem plně rozhodnutý, ujet nejdelší vzdálenost z celé cesty, ucítím štípání nad okem a slyším bzzz. A protože nemůže odletět, je to včela, která tam visí za zapíchnuté žihadlo. Co nejrychleji zastavuji, vydělávám žihadlo z víčka a beru si 2 prášky proti alergii.

A vím, že pro dnešek už je smělým myšlenkám konec. V klidu dojíždím do Plzně k nádraží, oko začíná natíkat, kupuju jízdenku a sedám na vlak.

Do večera pěkně napuchvám, a místo oslavného piva a pizzy radši zůstávám doma, abych nikoho nevystrašil. Ráno jdu ještě pro jistotu na pohotovost, protože mám nateklou půlku tváře, takže pokud mi může něco pomoct, ať mi to dají.

Byla to krásná cesta se smutnou “tečkou” na závěr.

PS: Ano, vozím s sebou i adrenalinovou injekci. A ne, fotku mé napuchlé tváře vidět nemůžete 🙂