TOMÁŠ ČEKAL

V roce 2026 jsem se na přelomu září a října vydal už podruhé na Slovensko. Poprvé se tak stalo na pět dní na začátku května, kdy jsme se s novou přítelkyní Lili jeli (mimo jiné) představit oběma rodinám (rodičům). Tehdy se nám úplně nevyhnuly zdravotní patálie, tak jsme doufali, že druhý pokus bude lepší. Co myslíte?

V prvním případě Lili onemocněla hned po příjezdu a první skoro tři dny proležela doma v posteli a celý den jsme o ní nevěděli. Z plánovaných výšlapů do hor toho moc nezbylo (ani jeden), a tak jsme s velkým očekáváním přijeli podruhé.

Stalo se tak v době, kdy jsem měl za sebou pracovně náročné období na státu hokejových sezon. Pro moje připomenutí tehdy přicházel do Tipsport extraligy nový partner Red Bull.

Takže bude ideální si vyčistit hlavu v horách. Jsem si říkal.

No tenhle plán se skoro rozpadl zase první den po příjezdu, kdy jsme si s Lili role vystřídali a já jsem sice neulehl do postele, ale svůj stav jsem odhadoval na 50 %. Nechtěl jsem ale zabírat jedno místo v posteli v už tak ne příliš velkém bytě, a proto jsme zkoušeli, co moje tělo vydrží.

Nejdřív první zdravotní vycházkou v Liptovském Mikuláši na kopeček Háj, kde je zároveň i Vojenský hřbitov. Vypadá to tam moc hezky a opravdu je tam krásný klid. Často se tam také konají různé vojenské akce.

Po návratu jsme ještě večer zajeli do Liptovského Jána do kadě. Už když jsem vlez do jinak prakticky neskutečně ozdravující vody, věděl jsem, že to není to pravé ořechové. Měla 20 stupňů. Pokud by tam náhodou někdo chtěl jet, jsou tam vyhrazená parkoviště například u kostela. Přímo k pramenu už se dostat nedá (kromě místních), je tam závora.

Doma mi po návratu byla celkem zima, což se mi moc nestává, takže jsem tušil, že druhý den bude super 😀 Přesně s tím jsem se i vzbudil, ale vzhledem k chystanému výletu, který byl kousek od domu – chtěli jsme jít ze Žiarské doliny (874 m n.m.) na Baranec (2 180 m n.m.), tak jsem si říkal, že za zkoušku nic nedám. Zastavit se, otočit a vyrazit dolů, přece můžu vždy. Že?

Takže jsme pomalým šnečím tempem nakonec dorazili až nahoru. Byl to moc krásná vycházka, taková tichá (úsměv). Minimálně z mé strany. Já jsem se soustředil na to, abych tam vyšel. Ale i tak jsem samozřejmě už na jednom z prvních sněhů sezony vnímal majestátnost Západních Tater a krásné výhledy, které se na jednu stranu táhly někam k Roháčům, na druhé do Vysokých Tater. Při dalším pootočení se pak za protáhlým údolím s Liptovskou Marou vykreslovaly celé Nízké Tatry. Nahoře jsme si pořádně oddechli, potulili se a když už nám začínala být zima, vyrazili jsme dolů. U mě v tomto případě platí, že nerad chodím na horách dolů.

I díky výšlapu jsem druhý den spíš hodně odpočíval a jediné, co jsme zvládli, bylo zajet se na chviličku projít k Liptovské maře ke kostelu Panny Marie, který je kousek od archeologického muzea Havránok – bylo postaveno při vzniku Liptovské Mary, resp. zatopování této oblasti aktuální přehradou. V pětiletce až po rok 1975 bylo zatopeno 13 obcí, včetně Liptovské Mary, podle které nese vodní nádrž jméno dodnes.

A abych nezapomněl, protože už jsme byli kousíček, využili další zdejší bohaté přírodní nabídky a jeli se vykoupat do Kalamenů – přírodní nádrž, teď už hodně upravená – vyvěrá zde teplá voda z podzemních pramenů, voda má krásných 32 ˚C. To už byl mnohem příjemnější Relax. PS: I zde už se platí parkovné třeba pomocí QR kódu.

Blížila se středa, a protože bylo na Slovensku fakt krásně, což se v horách tak často nestává, chtěli jsme se zase podívat někam výše. Vybrali jsme si dobrodružný výlet vlakem a zubačkou na Štrbské pleso. Stejně jako v České republice se vám i tady stane, že vlak, který má jet 30 minut, umí nabrat při cestě stejné zpoždění. Takže navazující zubačkou jedete až o hodinu později, než jste původně plánovali. Na to je ale ve Štrbě na nádraží připravená kavárna, kde všichni turisti, kterým, stejně jako nám, zubačka ujeli, popíjejí kafíčko a dávají si zákusek.

Po úspěšně výjezdu na Štrbské pleso jsme si ho obešli, kochali se odrazy okolních stromů a hor na vodní hladině a po krátké svačince se vydali směrem Popradské pleso. První kilometr vede cesta do kopce po větších kamenech, ale nic extra náročného, zbylé 3 km už se pomalu začínají otevírat výhledy, až dorazíte k chatě při Popradském plese. Kousek před ní je rozcestník, odkud se můžou zdraví turisté vydat například na chatu pod Rysmi a stejnojmenný vrchol, ale to jsme tentokrát přenechali jiným – bohužel. Tak jako tak je Popradské pleso nádherné a okolí skoro ze všech stran lemují okolní hory (Ostrva, Kopky, Malá Bašta…). My v režimu turistů chodících takřka po rovině, jsme se vydali cestou dolů na vlak na stanici Popradské pleso. Bylo z toho krásných 14 km a tradiční, nyní asi dvouhodinová, cesta domů vlakem s přestupem v Popradu.

Ve čtvrtek ráno jsem se vzbudil v podobném rozpoložení jako předešlé dny. Opět jsem hned nahlásil, že to nebude na velké akce, takže jsme po bojové poradě vybrali ferraty Dvě věže, nedaleko Rožumberoka.

No, už cestou tam jsem neměl moc dobrý pocit, takže jsem měl jasno, že chci začít od nejlehčí ferraty, která tam je (je jich tam asi 9). Kdo to nezná, tak ferraty jsou označené podle obtížnosti písmeny od A do F, kde A je nejlehčí a F je netěžší. Dvě věže mají nějaké A/B, B/C, C, C/D. Navíc jsou tam i číslované čísly, takže jsem předpokládal, že i to bude hrát roli, takže jsem chtěl jít na co nejmenší číslo, a kdyby mi to šlo, jít na další, další… Ale hned první, kterou jsme vybrali, byla podle Lili místo B/C spíš C/D, což se vlastně ukázalo i na těch dalších.

Když jsem byl mladší, výšek jsem se celkem bál, ale postupem času jsem to odboural. Přesto tohle byla moje čtvrtá ferrata v životě a necítil jsem se vůbec komfortně. Některá místa byla spíš hodně nekomfortní (smích – ale jen zpětně. Na místě mi do smíchu moc nebylo). S bratrancem Honzou jsme se o tom přesvědčili na naší první společné ferratě, kde nám Lili dělala instruktorku (bylo to ve Švýcarsku na ferratě Ďáblův most). Tam tehdy dostal zabrat hodně on, protože narozdíl ode mě tento rok nebyl vůbec ani na lezení na laně v hale, neměl jakoukoliv aktuální zkušenost s pobytem na kolmé stěně…

Zpět na Dvě věže. Když na mě Lili asi na třetí cestě nahoru (C/D) mávala, jestli si chci za ní sednout na lavičku připevněnou na šikmé stěně asi v 20m výšce, s poděkováním jsem odmítl a bez pohledu dolů lezl směrem nahoru. I tam jsem se musel trošku stabilizovat a uzemnit na „pevném“ a vodorovném vrcholu skály/věže.

Zároveň to pro nás byl poslední den, kdy jsme měli útočiště v bytě u mámy Lili v Liptovském Mikuláši a cestou zpět už jsme měli nový cíl – Demänovská dolina – chalupa, ve které bydlí její táta.

Z této pěkné chalupy, nebo domu, jsme plánovali průzkum Nízkých Tater. V pátek jsme ale ještě částečně odpočívali. Vyjeli jsme autobusem z doliny do Jasné a šli prozkoumat neskutečně rostoucí Demänovskou dolinu nahoře v místech, kde bylo před 25 lety, kdy jsem tam byl naposledy na lyžáku, několik hotelů.

No, člověk se nestačil divit, co všechno tam vyrostlo. Nové hotely, challety, spousta dalších chalup a ubytovacích prostor. Asi neřeknu, že to místo ztratilo svoje kouzlo, jen už to není tak, jak si to pamatuji. Má to navíc jeden háček – zatímco se tam zastavělo asi 4x více plochy, než si pamatuji, cesta nahoru zůstala pořád stejná. To mimo jiné potvrdil i aktuální majitel Slovenské koliby, který vyprávěl příběh turisty z loňského roku, který se kolem 9 ráno vydal nahoru do Jasné, ve 13 hodin dorazil nahoru do koliby, dal si jídlo, párkrát si sjel svah a jel zpět…

To ale řešit nemusíme. My jsme si tam všechno prošli, dali si super jídlo a od Vrbického plesa jsme se vydali po modré značce na 7 km dlouhou cestu zpět k chalupě.

Taky bych rád zmínil jednu věc – je vhodné nosit sebou rolničku. Právě s přícházejícím podzimem už si medvědi dělají zásoby na zimu a jejich aktivita je větší. Když jsme to zkombinovali s naší cestou, na kterou jsme vydali kolem 15 hod odpoledne, už jsme nikoho nepotkali, necítil jsem se nejjistěji (asi jsem posera). Pak mi ještě Lili dole u jednoho z bočních potůčků do Demänovej ukazovala místo, kde jsou na kameni vyryté rýhy od drápů medvědů. Takže díky za to (smích). Toto ještě sehraje v našem příběhu roli…

Blížil se nás poslední celý den na Slovensku – sobota. Mě bylo o fous lépe a tak jsme se rozhodli, že si uděláme procházku opět „vysokohorskou“. Zvolili jsme trasu Chopok – Dumbier – Chopok. Ano, opět jsme si ale pomohli lanovkou nahoru, protože na výšlap na Chopok z doliny jsem si pořád netroufal.

Zase jsme nechali auto doma a vydali se nahoru autobusem. Podle online řádu jsme došli na zastávku a čekali. Když už jsme byli nervózní, jestli vůbec pojede a plánoval jsem stopovat (protože všichni stejně jedou nahoru jako my na výlet), objevil se autobus a byl samozřejmě úplně narvaný. Batoh nám podrželi nějací neznámí turisti na klíně, abychom se do busu vůbec nacpali.

Nahoře už to bylo v klidu, měli jsem asi o 2 % levněji koupenou vstupenku na lanovku online a na základě QR kódu dorazili až na Chopok. Tady jsme si dali kávu, zašli před výšlapem na toaletu (nezbytná součást turistova itineráře) a vyrazili.

Wow, tolik lidí na jedné turistické cestě už jsem dlouho neviděl. Nalákalo je krásné počasí a spíše středně náročná trasa, která se dá zvládnout za několik hodin. Výhledy tam ale jsou krásné, krajina kolem je malebná. Na jedné straně jde vidět směrem na Brezno, na druhé máte naproti Západní Tatry a kousíček vpravo Vysoké. Prostě nádherná vyhlídka.

Nebudu to prodlužovat, protože nás ještě čekala cesta dolů (tentokrát opravdu stopem, protože jsem odmítl čekat hodinu na autobus – vezli nás moc milí Maďaři) a hlavně podvečerní výlet do jeskyní.

Táta od Lili byl dříve jeskyňář, takže jsme byli domluvení, že se půjdeme podívat do Jeskyně Míru (Mierka – jak říkají). Po vydatném pozdním obědě (halušky a pirohy), jsme se doma dali dokupy a vyrazili do jeskyně.

Nemůžu tady bohužel tu výpravu popisovat dopodrobna, ale vypíchnu aspoň hlavní body. Táta od Lili byl po operaci kolene, takže po půl hodině byl strašně unavený a potřeboval si sednout – první problém – kde si sednout v jeskyni, kde je pouze udělaná cestička z betonu a zábradlí a navíc všude mokro. Zkusil to aspoň na chvíli na zábradlí, ale moc to nezabíralo.

Po chvilkovém odpočinku jsme šli dál. Bohužel při jednom scházení asi 5 schodků nějak špatně šlápnul a začal sprostě nadávat, že mu něco luplo v tom koleni. To už jsem totálně přestal přemýšlet nad krásami okolních stalakTitů a stalagnAtů a jediné nad čím jsem přemýšlel, jak poneseme asi 100kg chlapa v jeskyni ven. Trošku se mi ulevilo asi po 15 minutách, když prohlásil, že tady někde s Jankom schovali víno, už ho tam asi 3x hledali, ale pořád ho nenašli… Tak to mu asi není až tak špatně.

Ovšem příběh pokračoval, i když jsme vyšli z jeskyně. Protože už nemohl moc chodit, rozdělili jsme se. On se sestrou Lili šel přímo k silnici v dolině a my s Lili vyrazili proti proudu Demänovej nahoru, kde jsme parkovali auto. Bylo asi 19 hod a totální tma. Na silnici, kde se to přes den hemží auty, byl klid. A teď přichází zpět ta vzpomínka na medvědí šrámy na kamenech u potoka – vtipné, že? (smích).

V jednu chvíli, když jsme tak šli a svítili si mobilem na cestičku, mi Lili říkala, ať se podívám, jak jdou krásně vidět hvězdy: „Aha, kukaj.“

Jasně, hvězdy (smích). Říkám ji: „To je to poslední, na co teď myslím. Pojď k tomu autu.“

Dorazili jsme k autu jejího táty, které bylo zaparkované čelně k protisvahu (asi 2 metry od něj). Úkol zněl jasně, vycouvat, otočit se, dojet k cestě, o pár set metrů níže nabrat zbytek rodiny, která čeká u silnice a jet domů.

Jenže jak to chcete udělat, když neumíte zařadit spátečku? V tátově vytuněném autě byla jiná řadící páka, takže tam nebyly ty nákresy, jak se to řadí. Já to teda hodně zkrátím a napíšu vám, že ve starších BMW se dává zpátečka podobně jako jednička, jen ještě více doleva (ku sobě).

Promrzlí a plní adrenalinu jsme konečně seděli v autě, najeli na hlavní silnici a nabrali tátu se sestrou. V autě nám bylo všem moc hezky (smích).

Touto nezapomenutelnou návštěvou jsme naši druhou slovenskou misi zakončili. A já osobně si budu pamatovat hlavně tu večerní procházku pro auto.

Už se těším na třetí pokračování. A vy možná můžete taky.